Ženy.

Opět mám chuť se vypsat. A nezbývá mi nic jiného, než si opět pustit nějakou inspirativní muziku (jo, dobře, opět poslouchám Jamese), zabalit se do peřiny a nechat svoje prsty ovládat svým srdcem. Strašně by mě zajímalo, jestli to tak mají všechny zamilované ženy, nebo jen pár nebo třeba jen já. Jestli mívají stejné pocity.

Vždycky jsem patřila k lidem, kteří neustále ostatním ohledně vztahu radili. Říkala svůj názor, snažila se pomoct a vytáhnout drahé z nějaké bryndy. Teď jsem na té opačné pozici a potřebovala bych tu pomoc já. Místo toho mám pocit, že nemám nikoho, kdo mi dokáže porozumět. Kdo dokáže sedět naproti mně, poslouchat, přemýšlet nad tím, jak se vlastně cítím a poradit mi. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl hledat tu cestu a zbavit se všech těch emočních démonů, kteří se ve mně tak urputně perou. Nemám nikoho, komu bych se mohla vyplakat na rameni, nechat se obejmout a věděla bych, že přesně rozumí tomu, proč zrovna brečím. Nemusí přesně rozumět, ale stačí, aby věděl. Přijde mi to tak trochu jako zrada. Asi poprvé v životě si připadám jako ta, která pomoc potřebuje, ne jako ta, která pomoc musí nabízet a vždy poskytovat. Nechci tu nikoho osočovat, ale pokud si tohle přeci jen čte jedna z těch duší, která by na té „mojí běžné straně“ měla stát, prosím, ozvi se mi :) Ráda tě uvítám jako mého posluchače a pomocníka či rádce.

Píšu o démonech, kteří se ve mně perou. Nebudu dnes mluvit o tom démonu, který se snaží pohltit moje pocity štěstí. Ale budu mluvit o tom, který by se pro druhého rozdal. A to je ta myšlenka, nad kterou momentálně přemýšlím. Jestli to dělají všechny ženy, které jsou zamilované. Jestli i ony by se rozdaly pro druhou polovičku. Jestli i ony tak moc milují toho druhého, až se bojí samy sebe. Až se nepoznávají. Až nedokážou kontrolovat své emoce, které se tak strašně derou na povrchu. Jestli i ony mají tendence neustále nad vším přemýšlet a mít pocit, že všechno se během sekundy sesype. Jestli i ony, ty ostatní ženy mají pocit, že i když dělají všechno, není to dost. A zároveň mají pocit, že dělají všechno. Moje kamarádka, kterou znám už dobrých 14 let měla skoro osmiletý vztah. A já vždy byla připravená na to, pomoct jí ze všech těch nekonečných problémů, které se v jejich vztahu tu a tam objevovaly. Vždy jsem tu pro ní byla a sdílela s ní SNAD úplně všechno. A já vždy měla pocit, že ona je ten člověk, který by se pro ten vztah rozkrájel. Ať se stalo cokoli, vždy jsem si říkala, že ona by udělala všechno proto, aby s ním mohla zůstat navždycky. A upřímně? Někdy jsem jí nechápala. Říkala jsem si (a možná i jí) že je úplný blázen, když pro toho druhého tolik. Protože jsem měla pocit, že on nedělá dost pro ní. A nemyslím si, že drahý dárek na narozeniny znamená „dělat hodně“ pro toho druhého. Myslela jsem to celkově. Dávala do toho vztahu všechno. Ať už to bylo jakékoli. A já si říkala, že já taková nejspíš nejsem. Že já tohle neumím.

Opak je pravdou a ty démoni jsou i ve mně. A já teď s nimi bojuji co jen to jde. Snažím se jich zbavit, snažím se je potlačit a přesto se nějakým záhadným způsobem dostanou ven a projevují se v různých podobách. A já si čím dál tím víc uvědomuju, že taková být nechci. Že si nezasloužím já ani on, abych byla taková. Abych do vztahu dávala všechno a dostávala zpátky jen část. Přála bych si dostávat všechno. Stejnou měrou. A možná bych si přála nedívat se na každou maličkost která je vyřčená tak zle. Možná bych si neměla brát věci tak strašně osobně a vyčítavě.

Přála bych si, aby takovými pocity procházelo vícero žen. Ne jen já.