Vzpomínám si na svůj starý blog. Jednou, když jsem byla na
pár týdnů v Německu jsem se začetla do cca 10 let starých článků a musela
jsem se usmívat. Byla jsem tak strašně vtipná, upřímná a plná všeho možného, že
ty články byly jednoduše úžasný a já si říkala, kde se ve mně v takovém věku
bral tak skvělý smysl pro psaní (a humor!). Postupně se z mých článků
stávaly články plný trápení a trablů, které se v mém životě stávali. Byly
dospělejší a buďme upřímný, i tak trochu ztratily tu dávku vtipnosti, kterou
jsem do nich vždycky dávala. Na dlooouhou dobu jsem se z blogové sféry
odhlásila a i když jsem to vypisování se „někam“ neskutečně postrádala,
nevrátila jsem se k tomu. Měla jsem pocit, že tak nějak jsem se z toho
„vypisování se“ dostala, ale teď, jakmile se objevil problém v mém životě,
okamžitě jsem opět psaní vyhledala. Je to jako nějaká neviditelná součást mě –
mít potřebu vypisovat se z mých myšlenek. Zná to někdo? Já miluju, když se
můžu vypovídat, zároveň mám pocit, že všechno to, co se uvnitř mě děje, dokážu
sdělit jenom tímhle způsobem. Takže: budoucí moje Já, hluboce se omlouvám, že
jsem procházela tímhle obdobím a těmito strašnými stavy. Možná bych blog měla
přejmenovat na „koutek vztahových dilemat“ nebo tak něco… budu o tom dost silně
uvažovat! Ale teď už přejdu k tomu, co mě dneska tak nějak… trápí?
Důvěra - je něco,
co člověk musí mít. Co si člověk musí pěstovat. Co si nikdy nesmí nechat vzít.
Můj případ to tedy asi úplně není, ale pojďme se o tom pobavit. Nebo spíš, pojď
se o tom rozepsat Sajü.
Je mi 24 let a mám pocit, že moje důvěra k ostatním lidem
byla tak nejmíň 10x zlomená nebo nakřápnutá. Vždycky jsem měla pocit, že jsem
takový ten „carefree“ člověk, který si žije svůj bublinový svět (ha, taky jsem
proto měla první dlouhotrvající blog spojený právě s bublinama), ale něco
se změnilo, když jsem se začala probouzet do toho okolního světa. Uvědomuju si,
kolik věcí se kolem mě událo na to, abych důvěru měla zničenou po všech
stránkách. A myslím, že některých „trust issue“ se nezbavím nejspíš nikdy. Když
se tak ale rozepisuju o těch vztahových trablech, jeden velký problém ve vztahu
je podle mě právě ta důvěra. Která tam chybí. Není. Která je částečná. Nemáte
také ten pocit, že důvěra je ve vztazích důležitá? A už je jedno, jestli
mluvíme o vztahu přátelském nebo o lásce. Ta důvěra je důležitá prostě ÚPLNĚ
pořád. Když není, nemůžou věci fungovat tak, jak by měly.
Tuhle věc v sobě řeším už pěknou řádku let. A poslední
týden je to jak blikající billboard uvnitř mě. Nevěřím. A nevěřím tak moc, že
mě to uvnitř pohlcuje. Dneska mi jeden člověk napsal „life sucks as fuck, because
those feelings kill you inside“. A měl pravdu. Tyhle pocity jsou tak silný,
tenhle ne-pocit, tahle NEDŮVĚRA, to je tak šílená věc, že nás zevnitř absolutně
dokáže pohltit a postupně zabíjet. Ta nedůvěra přebíjí všechno – i to krásný, i
ty maličkosti. Jakoby vás to zaslepovalo a vy jste pořádně nevnímali to okolo.
Snažíte se. Snažíte se tak moc, ale pak jsou tady ty ostatní věci, který vás
absolutně zlomí. Který vás donutí znovu brečet. Který vás donutí jednat tak,
jak by jste nikdy jednat nechtěli. Nebo jak jste si mysleli, že jednat nikdy
nebudete. Jsou to přesně ty věci, které vás bolí. Ignorujete to krásný, to
pozitivní co tu pořád někde nad vámi visí. Jakoby jste ani nechtěli. Ale ta
nedůvěra – ta to všechno začerní. A vy to prostě vidět nemůžete.
Potřebovala bych někoho, kdo by mi z toho začarovaného
kruhu pomohl najít cestu ven. Kdo by zase mojí důvěru našel. Nebo se pokusil jí
slepit. Protože bych si přála důvěřovat a za každým nevidět to špatné, to
negativní, co tam ani možná není. Možná, že si uvědomuju, že tahle nedůvěra v muže
vznikla ve chvíli, kdy jsem si začínala uvědomovat svoje výchovný prostředí. A
uvědomovat si všechny ty věci, které se udály. Možná, že jsem právě přesně
našla ten bod, kdy moje důvěra v ostatní možná ani nemohla nikdy
vzniknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat