Strach.

Ani nevím, po jak dlouhé době usedám s myšlenkami na to, že se potřebuji z něčeho vypsat. Nevím, kdy naposledy jsem se cítila přesně tak, jako se cítím teď. Je období Vánoc, všechno kolem se třpytí a svítí, všichni lidé přemýšlí nad Vánoci a já si připadám jako ten poslední člověk na světě, který tím vůbec letos nežije. JÁ! Ta, která odpočítávala Vánoce vždy téměř od srpna a nemohla se nabažit toho okamžiku, kdy se ráno vzbudí, dá si vánočku s teplým kakaem a bude celý den sedět u televize, koukat na pohádky… a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Letos, jako bych to ani nebyla já.

Nechci se ale vypisovat z toho, že se cítím smutná ze sebe sama, protože se necítím Vánočně. To by znělo asi dost hloupě. Ale kdoví, třeba jednou usednu a budu se chtít vypsat z toho, jak jsem se netěšila na Vánoce. To by byl článek, panečku. Teď mám ale v hlavě a na srdci spousty jiných věcí a nevím, z jakého konce za to chytit.

Znáte ten pocit, když jste zamilovaní? Ale takovým způsobem, až to bolí? A takovým způsobem, že z toho máte strach? Že se té lásky, těch citů bojíte? Že přemýšlíte nad tím, jestli je ten vztah správný? Jestli to není jen nějaký přelud a vás to za pár týdnů nezničí? Že nevíte, zda tomu druhému věříte? Ale ne, že by jste se mu nesvěřovali… jen prostě v něm nemáte jistotu? Ale přitom pořád víte, že jste zamilovaní? A přitom se vám v hlavě honí spoustu, spoustu a opět spoustu pesimistických myšlenek. Kdy přemýšlíte cestou v autobuse, jestli jste vůbec v tom vztahu šťastná? (možná i šťastný? Proč by se to nemohlo týkat i druhého pohlaví, že?). Přesně tímhle si teď procházím já.

Když jsem s ním, cítím se být šťastná, cítím, že jsem zamilovaná. Cítím se být milovaná. A pak jsou dny, okamžiky, prostě ty chvíle, kdy přemýšlím nad tím, jestli jsem vůbec JÁ jako osoba stvořená pro nějaký vztah. Pro to někoho milovat a proto někým být milovaná. Mám totiž občas pocit, že to není pro mě. Že pro mě nebylo dáno abych byla ve vztahu, šťastná, spokojená, milovaná, aby mě nic netrápilo.

Vtipné je, že se ty nálady střídají jako na horské dráze. Jednou se cítím jako bych na ramenou táhla tíhu 100 kilového kamene, protože se mi zdá všechno špatně (pořád mluvím o vztahu) a zase na druhou stranu dokážu být tak „carefree“ až mě to překvapuje. Že i JÁ umím neřešit pravidla, příkazy, pořádek a dokážu nad tím mávnout rukou, jakoby se nic nedělo. Když si to po sobě tak nějak čtu, říkám si, že jsem v sobě šíleně ztracená a vlastně možná ani nevím, co chci. Možná se ale jen bojím vědět, co chci. Možná se bojím být opravdu šťastná a za vším si hledám nějakou záminku, proč před tím štěstím zavírat oči. Jsem komplikovaná osoba, a moc dobře to vím, ale nechci být tak komplikovaná i pro sebe, protože já jsem ten typ člověka, který se sám v sobě potřebuje vyznat.

A tady bych to asi měla utnout, protože začínám přesně to, co dělám poslední týdny téměř neustále. Brečím.